od Black knives » pon 11. lis 2019 23:56:49
Před několika dny zemřel můj bratr. Na jaře zemřela má matka. Bolest člověka zocelí, nebo utrápí. Vždy jsem se považoval za bojovnika, mnicha. Tvrdý k sobě, tvrdý k ostatním. Když umírala matka, manželka se ptala, proč jsem tak tvrdý. Proto, abych tu situaci zvládl. Co nemohu změnit, musím přijmout. Když umíral můj bratr, řekl jsem mu. Když neumíš žít, zemři. Když jsem letos shodil 30 kg, bylo to o nalezení cesty, sebekázni, a vůli. Slabost neberu. Slabochy neberu. Bratr byl nula, slaboch. Vše dělal v mých šlépějích. Cestu měl vyšlapanou. Ne, vše, už od dětství podělal, vzdal. Já ne. Kdo mně znáte, tak už víte, že v těžké chvíli se nehroutím, ale bojuju. Někdo si vybere v tomto životě karmu válečníka, a někdo je prostě sráč. Celkem mně baví manželka. Byl jsem tvrdý na rodinu, co čeká, jaký budu k ní? Pomohu, zařídím. Ale emoce na mně neplatí. Proto se nijak nehroutím. Ve svém životě jsem zažil dost situací, kdy jsem mohl zemřít. Ne, jsem tvrdý, a jsem tu stále. Laskavost možná je, ale jen v míře mnou stanovené. Kdo to zkusil na mně po zlém, se zlou se seznámil. Žijme, jak nejlépe umíme. Slabost ducha je ale špatná karma.
- Přílohy
-
Udělejte co můžete, s tím co máte, tam kde jste...amen.