Začínám si chystat dřevo na dokončení rukojetí čtyř Parangů, co mi tu leží. Už jsem začal smirkovat i čepele bojových kuch. a BSK. Pomalu, a stále vpřed. V úterý bych měl mít auto, tak mi snad skončí pakárna okolo toho. Pokud pominu fakt, že tím jsem se na příštích pět let zadlužil.
Stále myslím na Galila. Mrzí mně, že jsem s ním neměl těch rozhovorů víc. Bylo to vždy na úrovni. A byl ještě stále mladý, čerstvě ženatý. Ale chci si ho pamatovat stále tak, jak v Lipové vždy s úsměvem vypráví ty své historky.
Myslím na to, že smrt je tady s námi stále. Já sice věřím tomu, že mám skvělého anděla strážného, který mně roky tahá z průserů, ale jednou i on se unaví. Už dlouho to cítím, že každý den je dar. A je na mně, nebo třeba taky na vás, co s tím darem uděláte. Použijete ho pro své zbohatnutí, či ho věnujete jiným lidem, kterým se třeba tak dobře nevede.
Má to přímou souvislost s noži. Mnohem víc mně to bavilo, když jsem to dělal v práci, a mohl je rozdávat. Potřeboval bych zázrak, aby se tohle vrátilo. Zatím to však vypadá, že holt nic nezdědím, a peníze musím potupně vydělávat prací. Letošní rok ale nesu docela těžce. Hodně jsem pracoval, a stejně nemám pocit, že bych vydělával. Tak si říkám, když ve stejném duchu výrazně uberu práce na nožích, tak nezchudnu. Letos vůbec nemám na nic čas, furt jen dílna. A jsem z toho rozmrzelý. Tak si po té dovolené u moře říkám, proč se někam štvát, když stačí tak málo, a jste mrtví. Nač to potom všechno.
Galile, budeš mi chybět. Fotku jsem stáhl z Google, ale takto si tě chci pamatovat.